Můj příběh: Jak jsem se dostal k prodeji nemovitostí

bez-nazvu-1Důvod, proč jsem se kdysi začal věnovat otázkám kolem nemovitostí, je velmi osobní. V roce 1999 jsem se rozhodl koupit byt v Praze, který nabízela realitní kancelář. Měl jsem tehdy dost naivní představy o činnosti realitek, protože jsem si myslel, že se nebudu muset o převod příliš starat, když už dám dohromady peníze na koupi a složím je u notáře. Bylo to ale právě naopak!

Realitka bleskově vyinkasovala zálohu, která byla přesně ve výši její odměny (v praxi časté, jak jsem pak zjistil) a připravila kupní smlouvu. Nebudu zacházet do technických podrobností (majitelé byli rozvádějící se manželé), ale výsledek byl takový, že ani po roce po složení kupní ceny do úschovy (úschovu mimo realitní kancelář jsem si naštěstí dokázal prosadit) a po několika opravách ze strany realitní kanceláře a nových podáních na katastr nebyl návrh „zavkladován“, ale zamítnut, kvůli formálním nedostatkům na straně prodávající.

Protože to bylo v době překotného růstu cen nemovitostí, napadlo prodávající dodatečně pořádně zvýšit cenu nebo nás z bytu vystrnadit. Musel jsem se do případu naplno vložit, dokázal jsem, že jsme v právu, nic jsme nezavinili a že bydlíme poprávu, zajistil jsem opravu smluv a nové podání a nakonec vše dopadlo dobře, stálo to ale dost nervů, času a úsilí.

Tyto dost hrozné zkušenosti se šlendriánem a inkasováním tučných odměn neodpovídajících přínosu mě přivedly k tomu, abych se zprostředkování a realitnímu poradenství začal věnovat, a to co nejlépe z pohledu klientů.

Založil jsem si asi rok potom vlastní malou realitní kancelář, která začala být překvapivě rychle úspěšná. Zároveň, protože častou slabinou pracovníků na zprostředkovatelském trhu je kvalifikace, jsem ještě vedle již dříve absolvované techniky (ČVUT Praha) vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze.

Ke známým klientům, pro které jsem opakovaně úspěšně pracoval, patří zpěvačka Lucie Bílá (vila v Jevanech a další), těch méně slavných, ale podobně spokojených zákazníků je nepočítaně.

Za úspěchem stojí určitě i stálé osobní nadšení i živý zájem nejen o problematiku nemovitostí, ale o lidi vůbec. Lidé jsou totiž podle mě fascinující. Stále motivující je i pocit uspokojení a prospěšnosti, který se opakuje při každém úspěšně dokončeném případu.

Komentáře